Running in the city....

Proč nám to přestalo běhat?

2010-08-25T01:21:00.000-07:00

Poslední dobou běhám mnohem méně než na jaře, ale snažím se, alespoň 100km měsíčně zdolat. Běhá mi to pořád stejně rychle (v pondělí jsem si vyrovnala rekord na 5km), stále uběhnu i dlouhé vzdálenosti (18km před 2 týdny bez větších problémů), ale nějak mě to nebere.

Proč? Nevím.
Zvláštní je, že podobné pocity pozoruju i u mnoha jiných běžců- bloggerů. Zatímco v březnu jsme se předháněli v počtu km za týden, rychlosti, zlepšení, závodech, plánech apod. Teď si většina z nás jen stěžuje, že nás to nějak nebaví, že se nemůžeme dokopat, že je moc horko, že jsme po dovolené, na dovolené....
Výmluvy neberou konce... Ale na sníh jsme se přeci nevymlouvali. Ani na mrazy, ani na to, že ráno chodíme běhat za tmy (v mém případě na pás do posilovny).

Dobrá zpráva je, že v tom nejsem - nejste sami. Peggy ve svém blogu hledá "nakopávače". Peggy, mám nápad! Nakopněme se všichni navzájem! Stejně jako jsme se podporovali na jaře. I když na dálku, naběhali jsme spolu tisíce kilometrů, gratulovali si k úspěchům a motivovali se když to někomu z nás nešlo.
Nevím jak vy, ale já si pořád pamatuju, jak hrozně mě to bavilo, jak moc jsem se těšila na každý běh a jak moc jsem byla nervózní, když jsem 2 dny neběhala (tenhle pocit už nemám vůbec). Takže, dejme se zase do toho, začněme zase běhat... Strhněme ostatní...
Vraťte mě zpátky k běhu prosím!

Olomouc a Osobáky

2010-06-29T02:07:00.000-07:00

Mám za sebou další závod - Olomoucký půlmaraton. Závod to byl krásný, velký dík patří všem co povzbuzovali kolem trati, atmosféra byla opravdu úžasná a běžecké zážitky o to hezčí.

Já se postavila na start půlmaratonu, sestra běžela svůj první závod v životě (10km) - doběhla, užila si to a u běhání zůstává!

Můj plán byl jasný, vylepšit si čas z Prahy a zaběhnout kolem 2hodin. Prvních pět kilometrů bylo opět strašně rychlých - mezičas 27:30. Sprcha na 5.km přišla opravdu vhod, kopečky nebyly problém :) V parku na osmém kilometru mě doběhl vodič na 2:00. Chtěla jsem se ho držet, ale to tempo bylo vražedné....Asi 50m jsem zvládla se ho držet, ale pak jsem odpadla, opravdu to nešlo.... Můj sen o 2hod se tak začal vzdalovat.
10km - mezičas 55:30 (real time) a můj osobák na 10. Mezi 12 a 15.km přišla stejně jako v Praze krize, bolelo mě břicho. Opravdu jsem to chtěla zabalit a dojít do cíle pěšky. Zachránilo mě jen to, že jsem vůbec netušila kde jsem (kdesi na dálnici mezi Hornbachem a Shellkou) a jak bych se dostala zpátky. Pak ještě obrátka, a už seběh zpátky do parku, poslední 3km (to už snad doběhnu....). Musím říct, že v krizových chvílích jsem byla ráda za dvě kola, přece jen jsem tak trať alespoň trochu "znala" a věděla co mě čeká. V parku povzbuzoval a fotil přítel, vyloudit úsměv a vypadat dobře po 19.km je opravdu náročné :).
Cíl - real time 2:01:11, tedy těsně nad dvouhodinovou hranicí. Oproti Praze (tedy za 3měsíce) zlepšení o 8minut - což není vůbec špatné, že?

Druhý den mě nebolelo nic tak jsme jeli na výlet do Punkevních jeskyní a chodili po Moravském Krasu, v neděli už bych to absolvovat nemohla - chůze ze schodů mě bolí ještě dneska.

P.S. od teď trénuju jen na 5km.... moc se na ty krátké tréninky těším :)

Trénink nese své ovoce...

2010-06-14T01:58:00.000-07:00

Občas pochybuji jestli má všechen ten trénink, všechny ty kilometry a propocená trika jiný smysl než, že mě běhání baví. Pokrok se prostě velmi často nedostavuje dostatečně rychle....

Poslední dny mě naopak přesvědčily, že to všechno smysl má, a že opravdu zrychluju.

Případ 1 - běh v horku - pátek

V Praze 32° ve stínu i v 7 večer - jdu běhat. Cílem bylo zkusit, zda se v takové teplotě vůbec umím pohybovat jinde než v klimatizaci. Bojím se, že za dva týdny by v Olomouci mohlo být podobně a tak testuji podmínky. Po prvních 500m to chci vzdát, po 2,5km zavazuji tkaničku, po 10km mám pořád spoustu energie a prodlužuju trénink, po 12,5km končím jen proto, že mě v sobotu čeká squashový turnaj a tudíž šetřím síly. Průměrná rychlost 614/km, vzhledem k podmínkám jsem spojená.

Případ 2 - běh bez horka, ale po squashi - neděle

V sobotu jsem strávila několik hodin na squashovém kurtu a bowlingu. V neděli se dostavil výsledek, mírná bolest ramenních svalů a nohou. Nicméně jdu běhat :)

Cílem je otestovat si závodní tempo na půlmaraton (2hod = vysněná hranice), alespoň na části z desetikilometrové trasy. Po 30 minutách mám odběhnuto 5,36km, 60min = 10,76km (pravděpodobně venkovní osobák). Ano, při závodě by mě čekalo ještě 10km, ale budu odpočatější (tenhle týden už jsem měla odběháno 30km + ten squash) a pokud nebude extrémně horko, mohl by výsledný čas být kolem 2hod. Uvidíme....

P.S. dneska mě bolí i vstát ze židle...

Maraton bude....

2010-06-09T00:22:00.000-07:00

"A kdy se chystáš na maraton?", zeptal se mě o víkendu přítel poté co jsem se vrátila z desítky. Odpověděla jsem, že nejdřív v Praze v květnu příští rok... "A proč ne třeba Londýn, v dubnu. Poběžím ho taky", řekl přítel jakoby nic, jako by

Zdánlivě nevinná konverzace s malilinkým háčkem. Přítel neběhá, myslím, že pod maratonem si představuje doběhnutí autobusu, já jsem oproti němu profík (jakkoliv se jinak považuju za začátečníka). Nejdřív mi to přišlo absurdní, ale o 10sekund později jsem dostala radost, že jsem "ulovila" další dušičku, tedy dalšího spoluběžce, a hlavně, že budu mít motivaci trénovat.

Musím dodat, že přítel to vzal doopravdy vážně a hned včera trénink začal rychlou chůzí. Tak to snad vyjde a nějaký ten maraton si spolu příští rok zaběhneme....

Půlmaraton a kousek....

2010-05-31T05:21:00.000-07:00

Na sobotu jsem měla naplánovaný dlooouhý běh - poprvé od březnového závadu jsem chtěla běžet 21,1km. Trasa naplánována kolem domu rodičů a zatávek tramvají, tak abych v případě potřeby (bolesti kolene, vyčerpání) mohla odjet domů....

Nasbírat v Praze 20km bez toho, abych běhala několik okruhů, nakonec nebylo tak těžké. Z domova (Vysočany) jsem to vzala po cyklostezce k Vltavě, podél Vltavy do Troji, přes most do Stromovky, následoval okruh Stromovkou (v protisměru proti závodu 6h/12h/100km - všichni vypadali čerstvě a zřejmě běželi mnohem rychleji než já) a výběh do kopečka na Letnou (proti Vítkovu je to opravdu kopeček). V té chvíli jsem měla za sebou 15km a překvapivě dost sil.

První lehká krize přišla tradičně v Karlíně (mám tam krizi vždycky, směr běhu očividně nehraje roli), nic to ovšem nebylo proti metě 20,6km, kdy mě začalo bolet pravé koleno, píchat levý bok a kdo ví co ještě. Do konce půlmaratonu to byl už jen kousíček, tak jsem zpomalila a běžela úplně pomalinku.... 21,1km odběhnuto, domů ale ještě daleko. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou to "dojít", ale někde jsem vyškrabala poslední zbytky sil a doběhla až před barák. CELKEM 25km!!!! Můj nejdelší běh :) 2hod 38 min :) Jsem šikulka!

Asi jsem to zakřikla...

2010-05-24T05:18:00.000-07:00

Minule jsem se rozplývala jak se mi krásně běhá, jak to neřeším atd. atd., což byl stav, který skončil v sobotu. Poslední dva týdny bojuju s chřipkou, kvůli počasí a z obav před zhoršením rýmy jsem se přesunula na pás, a běh pro jistotu prokládala chůzí... Přetrénovaná tudíž určitě nejsem.
V pátek bylo konečně krásně, a tak jsme se sestrou vyrazili běhat do Stromovky - já 15km a ona poprvé v životě zaběhla 10km v kuse (její komentáře typu "ty jo, před měsícem bych nevěřila, že uběhnu 5, a teď už zvládnu 10...." mě opravdu pobavili, asi je vývoj u všech běžců začátečníků stejný) Po krásném pátečním běhu jsem v sobotu dala jen 7 a jela kamarádce na svatbu, ze svatby rovnou do klubu tancovat.... A tady nastal problém, v noci v klubu mě začalo hrozně bolet koleno... Nikdy předtím se mi to nestalo, najednou bolel každý pohyb.. Včera už jsem sice normálně chodila, ale bojím se jít běhat. Co když to zase začne? Co když budu muset s běháním přestat?
Možná bych měla alespoň maličko ubrat, snížit si na chvíli kilometráž a zvolnit. Poslední dobou moje naběhané kilometry rostly a rostly, asi je na čase běhat o trošičku míň.
Nebo šlo o náhodnou bolest, která přejde a není třeba běhat o nic míň..... Mé běžecké já se přiklání k této možnosti, ale zbytky mého neběžeckého rozumu se brání....

Léčím chřipku...

2010-05-13T03:20:00.000-07:00

Od víkendu jsem nemocná, no nemocná je možná silný výraz... mám lehkou teplotu, rýmu, kašel a zastřený hlas. Normální člověk by samozřejmě v podobném stavu neběhal. Já se za normální považuju, a tudíž jsem v pondělí, úterý ani středu neběhala.,.. Potřebné kilometry jsem si odchodila na pásu. Naštěstí mám takový mírný týden :)
Včera byl plán stejný, 5km u zpráv/hokeje/seriálu na pásu, pěkně pomaličku... chůze, žádný běh... Povedlo se tak půl na půl, chůze mě příliš nebavila, tak jsem zařadila několik rychlých intervalů (ten pás k rychlému běhu přímo svádí) a absolvovala těch kilometrů o maličko víc.
Horší to bude s víkendovým během, měla bych běžet 21, ale neumím si představit, že bych to zvládla, asi to rozdělím na 2běhy nebo částečně vypustím....
Přece jen, zdraví je přednější.

Přestala jsem řešit běhání....

2010-05-06T07:12:00.000-07:00

Zatímco ještě před pár týdny jsem měla potřebu neustále řešit - jak daleko, za kolik, kde, v čem, jak apod., něco se změnilo, běhání neřeším.

Nechci tím říct, že neběhám. Naopak, v dubnu padla hranice 200km/měsíc, 6min/km se stává normálním tempem (tomu bych nikdy nevěřila, ale je to tak, 20km za dvě hodiny mě ani příliš neuhnalo), ale spoustu věcí je mi jedno. Nechce se mi ráno vstát a jít běhat, ok půjdu večer, zítra... Výčitky nemám. Proč taky? Přece vím, že 30-40km/týdně nějak naběhám. Sobotní dlouhý běh mě už dávno neděsí, 17,18, proč by ne? Stačí najít dvě hodiny a vyběhnout. Jsem teď takový spokojený běžec :) Prostě si běhám, ale nestresuju se tím. V zásadě to může znamenat dvě věci:

1) Je to optimální stav, který není třeba nijak měnit... otázkou je jestli je dlouhodobě udržitelný.

2) Je čas jít dál, tedy v mém případě začít trénovat na maraton. V listopadu jsem si říkala, že do podzimu bych to mohla zvládnout - plán byly Drážďany. Po 1/2maratonu jsem byla přesvědčená, že nejdřív za rok (to samé ještě jednou? zbláznili jste se?) a dneska nevím. A vůbec se mi to nechce řešit ;)

Oblečení ze dna skříně...

2010-04-24T12:47:00.000-07:00

Pánové odpustí, ale dneska bude příspěvek holčičí - o hubnutí a hadrech...
Mohla bych se tvářit, že jsem začala běhat kvůli nějakému ušlechtilému cíli jako je uběhnutí 1/2maratonu, zlepšení kondice, zdraví apod., ale bohužel... prostě jsem chtěla zhubnout.
A světe div se, ono to fungovalo :) A navíc tak nějak mimochodem, běhání mě začalo tak bavit, že jsem se soustředila jen na něj a hubla jen tak bokem...
V únoru jsem své "skinny jeans", tedy ty džíny co je máte ve skříni už několik let v naději, že je ještě někdy oblečete (ale vlastně tomu sama moc nevěříte a kdykoliv se do nich pokoušíte oblíknout a poskakujete po bytě ve snaze se do nich narvat uvědomujete si, že ven v nich asi nikdy nepůjdete) oblékla a o měsíc později v nich začala chodit. Dneska (6 měsíců od začátku běhu) jsou mi už trochu velké a chystám se na nákup nových :)
Také nově chodím tancovat v minisukni (sice s tmavými punčocháčemi, ale přece) a musela jsem si nakoupit pár menších kostýmků do práce. Rozhodně se nepovažuju za hubenou, ale oproti stavu na podzim je to opravdu velký pokrok - dole mám 10kilo, naopak sebevědomí (i když mi nikdy nechybělo) trochu povyrostlo. V běžeckých šortkách a tílkách si nepřipadám jako buřt a poprvé v životě se těším na plavkovou sezónu.

Cestou necestou...

2010-04-18T02:11:00.000-07:00

Za necelé dvě hodiny jsem běžela po cyklostezce, parkem, kolem řeky, přes ostrov, tunelem, do kopce, kolem památky, úžasných výhledů na Prahu, přes most a zpátky domů. Tolik ve zkratce můj sobotní dlouhý výběh Prahou.
Tréninkový plán říkal 16km, našla jsem si trasu, která by to měla přibližně splňovat a na poslední chvíli se rozhodla jí běžet v protisměru abych si běh z kopce nechala spíš ke konci. Počasí nemělo chybu, ani moc horko ani zima, dokonce ani vítr. Po úterním osobáku na desítku jsem neměla žádné časové ambice a běžela si jen tak pro radost. Poznatek číslo jedna - v hezkém počasí je všude spoustu lidí na bruslích a ještě víc cyklistů, ale kde jsou běžci? Nevím jestli je to u vás jiné, ale v Praze včera běžci byli ( v rámci venku sportujících lidí) v naprosté menšině, napočítala jsem jich všeho všudy 6 (včetně mě), a to za 18km... Kde všichni jste??? :)
Poznatek číslo dva - když nefouká, dá se Karlínem běžet bez problémů. Pro mě absolutní novinka, protože na Rohanském ostrově pravidelně mívám krizi, ať už po 4, 10 nebo 16km. Včera úplně v pohodě.
Poznatek číslo tři - běh do kopce bolí :) z Karlína na Vítkov jsem to vzala nejdřív tunelem (světlo na jeho konci bylo naštěstí vidět dost brzy), ale tím to zdaleka nekončilo, cestou k památníku jsem zpomalovala a zpomalovala, vyhlížela Žižku na koni a rozhodnuta nezastavit a vyběhnout celý kopec jsem se nakonec "doběhoplazila" až nahoru a přes bolest nohou si užívala výhled na Prahu.
Až do 17km se mi běželo úplně krásně, poslední kilometr už trochu bolel, ale kdyby to byl další půlmaraton (ten mě naštěstí čeká až za 2 měsíce), asi bych doběhla. Čas taky dobrý (1:53, což vzhledem k výběhu do kopce šnečí rychlostí považuji za úspěch). Celkově velká spokojenost, dneska jen lehounce vyklusat (zase je krásně, tak si výběh neodpustím).

Tak si to zopakujeme...

2010-04-16T05:12:00.000-07:00

Právě jsem se přihlásila na další 1/2maraton - červnová Olomouc. 26.6., tři měsíce od mého prvního 1/2maratonu a tři dny od mých 26.narozenin si znovu zaběhnu 21km.

Teoreticky by to mělo být snazší, ale nevím nevím. Nemám pocit, že bych se poslední dobou zlepšovala, špatné je to hlavně s dlouhými výběhy, na které poslední dobou nějak není čas, od březnového závodu jsem dala nejvíc 13km, zítra se pokusím skóre vylepšit... Na druhou stranu jsem ráda, že mám nový cíl v reálném horizontu, a mám proč trénovat... Takže dost psaní, musím jít běhat.

Jaké počasí takové běhání...

2010-04-14T03:05:00.000-07:00

....tedy aprílové.Mé běhání je totiž poslední dobou jako aprílové počasí... někdy to jde někdy to neběží, někdy je mi zima a jindy zase horko. Někdy se nemůžu dočkat, jindy se musím nutit. No alespoň se nenudím :)
O víkendu na běhání kvůli práci nebyl vůbec čas (navíc komu by se v tom hrozném počasí chtělo běhat), v pondělí byla na řadě posilovna, k běhu jsem se tak konečně (tři dny bez něj mi připadaly jako věčnost) dostala až včera večer a byl z toho rekord :) 10ka za 56:29, ale docela jsem se nadřela.
Je jasné, že po takovém výkonu to druhý den ráno neběhá :), takže dneska ráno jsem se spíš vlekla, ale svých 5km jsem si odkroutila. Horší to bude ve zbytku týdne - zítra večer ples, v pátek diskotéka, v sobotu ráno nějaké rodinné povinnosti a neděle odpoledne taky.
Dalším problémem je počasí - v dešti ani tmě neběhám ("Noční běh" jsem absolvovala minulý týden - kromě 100m byla cesta více méně osvětlená, ale i těch 100m mě přesvědčilo, že noční běhání není nic pro mě - ano, bojím se). Naopak jsem zjistila, že jsem schopná běžet s rozbitým kolenem - v rámci nočního běhu jsem totiž zakopla (na asfaltu), odřela si nohu, dlaně a rozbila koleno. Sice jsem v tu chvíli byla asi 100m od baráku, ale jinak se mi běželo celkem dobře, tak jsem si dala ještě 6km s mírnou bolestí a krví stékající po noze. Myslím, že i to patří k běžeckým zkušenostem :).

Nakažte neběžce běháním...

2010-04-08T00:58:00.000-07:00

známe to všichni... kvůli běhání občas nemáme čas na známé, rodinu, kamarády... a oni nechápavě kroutí hlavou, proč pořád běháme, jak nás to může bavit, jak to můžeme vydržet apod. Řešení je geniální - udělejme z neběžců běžce...

Proces přestavby není jednoduchý, úspěch není zaručen. Jako začátečník to mám jednodušší, okolí vidí pokroky, vidí, že jsem začínala od nuly, takže to asi jde. Navíc je jaro a to se začíná tak nějak snáz...
Mě se povedlo nakazit sestru - běžeckým začátkům předcházela v tomto případě nezbytná "holčičí" příprava, tedy koupit kalhoty, tílko a především BĚŹECKÉ boty. Samotné běhání začalo v zimě v posilově (takže možná spíš pásování) - chůze, běh, chůze, běh... Minulý týden sestra vyběhla ven a zažila šok - nerovný povrch ("tos mi neřekla!!!"), čerstvý vzduch místo klimatizace, vítr ("tos mi sice říkala, ale já ti nevěřila"). Ale neodradilo jí to a dneska se chystá zase... Vzdálenosti typu 10km, 1/2maraton apod. jí samozřejmě připadají nereálné a závody jí nelákají, ale to všichni známe :), taky jsme v té fázi byli, já ještě docela nedávno.

A dál?

2010-04-04T04:25:00.000-07:00

Když opadla euforie z dokončení 1/2 maratonu a přestaly mě bolet nohy, začala jsem přemýšlet, co dál...

Určitě mám další běžecké cíle a dlouhodobá motivace nechybí, ale ta krátkodobá se chvílema střídala s pocity typu "tak jsem to uběhla, teď by stačilo běhat pár kilometrů denně a na delší výběhy (nad 5 km :)) se kromě soboty vykašlat" nebo "když dneska nepujdu běhat nic se nestane...".
Nevím jestli to bylo únavou předchozích týdnů, ale ve středu a čtvrtek mi to nějak neběželo, odběhla jsem si plán, ale nic moc. V pátek přišel nečekaný obrat, na 4.km jsem najednou běžela 5:40 min/km, a tohle zběsilé :) tempo mi vydrželo dalších 7km, a to tak nějak samo. Nesnažila jsem se zrychlovat, necílila jsem na nějaký konkrétní čas, prostě to běželo úplně samo. Hrozně mě to nakoplo do dalšího běhání, najednou mě zase bavilo běhání samo o sobě bez ohledu na závody, rekordy nebo časy.

A jak tedy dál? Maraton letos nebude, zatím se na to necítím. Když to bude běhat, tak příští rok na jaře nebo klidně ještě pozdějc, uvidíme. Prozatím se budu soustředit na 1/2 maratony - v nejbližší době Plzeň nebo Brno, na podzim se s kamarádkou chystáme běžet Brusel Amsterdam nebo Londýn, tam bych chtěla zaběhnout pod 2 hodiny. Nemělo by to být nereálné :)
Určitě chci absolvovat i několik kratších závodů, 10ka v závodě pod hodinu určitě letos padne....

Krásné velikonoční běhání!

Vstávat a běhat! A proč? Protože je ráno!

2010-04-01T04:19:00.000-07:00

Je už poměrně brzy světlo, teploty se drží nad nulou, nikde neleží sníh... ideální podmínky pro ranní běhání! Nebo ne?

Ranní běhání má pro mě jedinou překážku - vstávání! Zatímco v zimě jsem se poměrně úspěšně vymlouvala, že nemůžu ráno běhat protože je tma a zima, poslední týden tyto výmluvy jaksi neobstojí... Nemám nedostatek spánku, ale prostě se mi nechce vstávat (že by jarní únava?). Jinak má ranní běhání samá pozitiva.... vychází sluníčko, cítíte první sluneční paprsky, na cyklostezce skoro nikdo není (naopak v neděli odpoledne to tam vypadalo jak na magistrále) a po doběhnutí mám vždycky skvělý pocit z toho, že jsem to vstávání překonala.

Dneska ráno to dopadlo dobře: 5:50 - zvoní budík, odkládám vstávání o 10 min (ještě chvíli prosííím). 6:10 vstávám, ale běhat se mi nechce. 6:20 stojím před domem v běžeckém a vybíhám. :)
Jindy to má stejný začátek, ale jiný konec: 5:50 - zvoní budík, odkládám vstávání o 60 min. 7:00 vstávám, ale běhat nejdu.

I v případě pozitivního scénáře vstávání později těch několika minut, o které jsem vstala později, a kvůli kterým nemůžu uběhnout celou desítku, protože bych nestihla (umýt vlasy, sebe, nasnídat se, zkouknout při tom zprávy, obléct se, dojít na tramvaj) dojet do práce před 9, lituji.
Nicméně jsem sama sebe přesvědčila, že je lepší jít běhat, než neběžet vůbec a svůj nový ranní limit - 8km jsem si tak obhájila. Pokud budu chtít jednou ráno běžet 10ku, budu muset hoodně, ale hoodně zrychlit :), což zatím nevypadá reálně, a tak to vypadá, že budu občas chodit běhat dvakrát denně, abych ti kilometry někde nasbírala. Z pohledu kamarádů tím bude proces zblbnutí do běhu dokonán a už mi nebude pomoci.

Co navrhujete vy?
a) Mám přidat další tréninkový den - teď běhám 4-5x týdně (Kdy pak budu mít čas na jiné aktivity?)
b) Mám v případě nedostatku času po ránu běhat dvakrát denně?
c) Mám v případě potřeby dřív vstát, abych stihla odběhnout kolik chci?

Díky za rady :)

P.S. C) není správně!

O běhání s neběžci...

2010-03-29T03:04:00.000-07:00

Díky sobotnímu závodu jsem o běhání mluvila se spoustou svých kamarádů, kteří neběhají a obdivují mě i za jeden uběhnutý kilometr... Komunikace běžce s neběžcem o běhání je někdy trochu absurdní, krkolomná až zavádějící... tady je pár příkladů :)

Za kolik si to uběhla?
(druhý nejčastější dotaz kamarádů po závodě, ten nejčastější byl "Předběhla si Nedvěda?")
2:08:27. Pro běžce odpověď zcela jasná, pro neběžce matoucí a vyvolávající rozpačitý úsměv vyplývající z nevědomosti zda je to zpráva dobrá nebo špatná.
Pozitivní je, že kamarádi neběžci můj výkon nehodnotí jako "běžela jsi nad 6min/km" nebo "doběhla jsi půl hodiny za Bárou, Petrem, Veronikou....". U neběžců naopak údaj vyvolá údiv nad tím, že jsem běžela 2 hodiny v kuse (je jedno jakým tempem) a upřímný obdiv (ach ta sladká nevědomost).

To si celou dobu běžela?
Ano. V duchu dodávám, že od 14.km jsem chtěla přejít do chůze každých pár metrů.

Bolelo to?
(Bolí to teď... nemůžu chodit ze schodů).
Ne, jen to chvílema neběželo. O tom, že mě na 5.km bolelo koleno, na 12. začalo píchat v palci a na 14. mi tuhla šíje není podle mě nutné mluvit. Neběžec by to nepochopil...

Začneš trénovat na celej?
Ano, ale nejdřív za rok (za dva, za deset). Dotaz je to zcela logický, také jsem si ho pokládala... až do chvíle, kdy jsem běžela 21.1km, na dlouhou dobu mé závodní maximum.

A na závěr... Běžec žádá neběžce o radu

Poté co jsem v sobotu rány vyšla z domu v tílku a lehké běžecké bundě a okamžitě jsem se oblíkla do další vrstvy, protože foukal ledový vítr, začala jsem panikařit a volala příteli o radu V ČEM MÁM BĚŽET, když je mi zima, ale za chvíli možná bude horko, a možná bude pršet....

Na dotaz "mám si vzít tílko, triko, bundu, rukávy/bez rukávů, triko s dlouhym, další vrstvu...." mi bylo odpovězeno také dotazem "Proč se ptáš někoho, kdo ani nedobíhá autobus co na sebe na 1/2maraton???". A já jsem si až do teď myslela, že problém "jedno nebo dvě termotrika řeší úplně KAŽDÝ :)

Jak jsem si užila 1/2maraton

2010-03-27T10:30:00.000-07:00

O čas sice vůbec nešlo, ale 2:08:27 :) a velká velká spokojenost....

2 hodiny do startu - vycházím z domova v tílku a lehké běžecké bundě, přes kterou si hned před domem oblíkám další bundu (proč mi nikdo neřekl, že sice nebude pršet, ale foukat???). Na Staroměstské už uvažuju zda s bundou nebo bez, s rukávy nebo bez, svítí totiž sluníčko a je mi horko.... Nakonec jsem si bundu na sobě nechala i s rukávy :)
Potkala jsem kamarádku, která běží už poněkolikáté a zamýšlí čas kolem 1:45 (takže je jasné, že spolu nepoběžíme ani kousek), kecáme o všem možném, tak ani nemám čas být nervozní.

12 min do startu - kochám se pohledem na Pražský hrad a čekám frontu na záchod.
2 min do startu - konečne jsem se zařadila do startovního pole. Na tkaničkách si vážu poslední uzel.
8 min po startu - probíhám bránou START :)

Prvních pár kilometrů jsem se musela nutit alespoň trochu zpomalit, samo mi to běželo lehce nad 5:15/km (až do dneška jsem netušila, že jsem podobného času vůbec schopná), 5km jsem si pro jistotu vůbec nevšimla, pár loků vody na občerstvovací stanici (za běhu opravdu nejde pít z kelímku, všichni jste měli pravdu). Čas na pětce: 30:13 - zdá se mi to rychlé a tajně začínám myslet na cílový čas 2:10.

7km dobíhám "balónek" Miloše, tedy 2:30 a podle oranžové bundy identifikuji Peggy. Hurá, už se známe osobně... Tímto se ti omlouvám, že jsem nepokecala, ale nějak mi to zrovna běželo. Doufám, že bude příležitost jindy! V zápětí na mě mává slečna ve fialovém tričku, se kterou běžím už od 2km, ukazuje se, že je italka a neumí jinou řeč než italštinu. Já si italsky bohužel umím pouze objednat zmrzlinu, což mi ve větru na běžeckém závodě nepřišlo jako vhodná konverzační věta.

10km - 59:00 - je to rychlé, hrozně rychlé.... :) Před 11km na mě mávají rodiče a sestra, táta povzbuzuje a mě se hned běží líp. Odevzdávám jim rukávy od bundy, je mi totiž horko.

Na 12km přišla krize, najednou mi to nějak neběželo, 6min/km se stalo nedosažitelným tempem. Přišlo mi, že se ploužím, na druhou stranu 6:20-6:40/km je moje běžné tréninkové tempo na dlouhých tratích, takže zase žádná tragedie. Sen o 2:10 v cíli se začal rozplývat na kilometru 15., kdy jsem nemohla zrychlit a očekávala jsem další zhoršení v Karlíně, kde mám krize vždycky a běhám tam opravdu nerada. Cílový čas 2:10 se mi pomalu vzdaluje...

16.1 km - občerstvovačka, přecházím do chůze v klidu piju, opět se rozbíhám a najednou to zase běží! Předbíhám jednoho běžce za druhým, ale je mi hrozná zima, otravuje mě vítr a už to chci hlavně mít za sebou! Snažím se být pozitivní a myslet na všechny ty důvody proč tohle dělám...

V těšnovském tunelu mám skoro zimnici, a kopeček za tunelem mi přijde neskutečně dlouhý a strmý.

19km - rodina opět fandí, už je to jen kousek.... Finišovat? Ale prosím vás, sotva pletu nohama...

Cílová rovinka - zrychluju, vidím bránu, už jen maličký kousek... Přidej!

21.1km - CÍL
Uběhla jsem svůj první 1/2 maraton, čas 2:08:27. Užila jsem si to, mám pocit, že už neudělám ani krok, ale jsem hrozně šťastná!

4hod po 1/2 maratonu - jsem hrozně unavená, ale tak nějak mi dochází, že jsem to dokázala! Po 5 měsících tréninku jsem to zvládla!

Sice jsem to nakonec musela odběhnout sama, ale všem vám moc a moc děkuju za podporu, a za to, že jste mi věřili!
Jak se dnešní závod běžel vám?

P.S. Velký obdiv přede všemi kdo běhají/někdy běželi/ nebo brzy poběží maraton. Ještě jednou bych si to určitě nedala!

Týden před 1/2 maratonem - Díl 6. 24hod do startu

2010-03-26T03:31:00.000-07:00

Do startu zbývá 24 hod...

Stresy a obavy z 1/2maratonu se povedlo rozptýlit mému šéfovi, který mé myšlenky odvedl úplně mimo závod a běhání. Od včerejška už mám číslo (s mojí šťastnou 22 uprostřed), tričko, batůžek, čip a jsem tedy ready!

Dneska ráno jsem uběhla 3km, jen tak volně, po bolesti z minulých dnů ani památky (tudíž existuje jakási minimální šance, že nejsem hypochondr :)). Večer brzy spát, zaspat tu předzávodní horečku a ráno hurá do pražských ulic!

Všem vám budu moc a moc držet palce!

p.s. Kdybyste někdo chtěli pozdravit, tak mám F1224 ;)

Budu v cíli. Tečka. (Týden před 1/2maratonem - Díl 5.).

2010-03-25T03:08:00.000-07:00

Tenhle příspěvek je pro mě hodně osobní, dlouho jsem váhala jestli to sem vůbec napsat, ale k mému běhání to patří a k sobotnímu závodu taky.

Důvodů proč chci uběhnout 1/2maraton mám víc. Byl to můj tréninkový cíl, chci si dokázat, že na to mám, chci být součástí toho všeho, ale na celý maraton zatím nemám a někde začít musím :), ale pro mě tím hlavním hnacím motorem doběhnout do cíle bude jediná osoba v cíli.

Kamarádi mě podporují a fandí mi, ale on mi věří.
Mé okolí řečma o běhu občas otravuju (doufám, že vás ne :)), ale on mě vždycky poslouchá a má radost z každého mého kilometru. Běhali jsme spolu, ale už je to dávno. Byl sice vždycky mnohem rychlejší, ale stejně na mě počkal.
Když jsem ve Kbelích zápasila se sněhem, uvědomila jsem si, že on by to taky nevzdal, že by na start dorazil i v hurikánu a běžela jsem dál.
Zatímco já svádím boje maximálně s bolestí svalů, on už 5 let bojuje s vážným zraněním. Boj, který nikdy nemůže zcela vyhrát, ale přesto vždy srší optimimismem a radostí. Já nevím jestli 2:05 nebo 2:15, on neví jestli někdy bude moci vrátit z nemocnice domů.

Ale v sobotu bude v cíli 1/2maratonu, bude čekat až doběhnu. Bude mu jedno jestli za 2 nebo za 3 hodiny, jestli dosprintuju nebo dojdu... Ať dopadnu jakkoliv bude na mě pyšný!

Tati, vím, že si tohle nikdy nepřečteš, ale v sobotu doběhnu kvůli tobě.

Uvidíme se v cíli. Tečka.

Au, au, au.... Týden před 1/2 maratonem - Díl 4.

2010-03-24T01:39:00.000-07:00

Původně jsem měla v plánu samé motivační a optimistické články, ale mám jiný problém.... Všechno mě bolí....

Nezdá se mi, že bych přetrénovala, včera 5km, dneska ráno velmi volně tři... spousty strečinku. Minulý týden jsem dohromady uběhla lehce nad 20km, takže pod polovinou nejvyšších tréninkových dávek z února. Tak proč skoro nemůžu chodit? a hlavně, přejde to? Přejde to do soboty?

Bolest rukou svádím na víkendový squash, jen jsem netušila, že bude trvat tři dny. Taky mě bolí zadek, a stehna, občas záda. Mám až do soboty naordinované volno, v pátek jsem chtěla lehký jogging 2-3km, ale nejspíš vypustím i ten. Dneska jdu do bazénu a vířivky. Snad to pomůže... Držte mi palce!

Týden před 1/2 maratonem - Díl 3. Bude to stačit?

2010-03-23T03:26:00.000-07:00

5 měsíců trénuju... od zadýchání se po 2 km do 20 km v kuse a prvního závodu.... ale bude to stačit? Udělala jsem dost?

V první řadě si musím přiznat, že to stačit bude muset... nic už s tím nenadělám. Vím, že teď už to nedoženu, takže tenhle týden skoro neběhám (dneska půjdu na chvíli klusat), půjdu párkrát plavat a do vířivky relaxovat. I tak mám najednou pocit, že jsem měla na pásu vydržet o chvilku déle, běžet o trošku rychlejc, malinko víc posilovat...

Proti tomuto vyčítavému pocitu mluví fakta - naběhala jsem skoro 600 km za necelých 70 hod v 79 trénincích. V listopadu jsem běhala km průměrně za 6:50, teď v březnu za 6:10.

Kvůli běhání jsem vstávala za tmy, klouzala po sněhu, chodila brzy z hospody i zrušila jedno rande :)

Kvůli běhání jsem zblbla celé své okolí, všichni vědí, že běhám, všichni mi fandí, sestra už si dokonce koupila běžecké boty a začala trénovat.

Kvůli běhání jsem si pořídila trička, kalhoty, ponožky, boty,...

I kvůli běhání jsem tak nějak bokem upravila jídelníček, snad ani ne záměrně, ale tělo dostalo chuť se zdravovat zdravěji.

Kvůli běhání jsem spokojenější, vyrovnanější a hubenější :)

Mohla jsem udělat víc? Teoreticky ano, ale když teď po sobě čtu, co všechno jsem už dokázala a vidím to černé na bílem, můžu zodpovědně říct, že NE, nemohla.

Bude to stačit? Samozřejmě, že bude. Minimálně na to, že se v sobotu postavím na start a budu si moci říct, dala si tomu všechno, teď si to užij!

P.S. Užijte si to taky!

Týden před 1/2 maratonem - Díl 2. Co na sebe?

2010-03-22T01:32:00.000-07:00

Zatímco v minulých týdnech byla volba oblečení poměrně jasná - co nejvíce vrstev, čepice, rukavice a pro jistotu ještě jednu vrstvu, najednou nevím co na sebe. A běžet špatně oblečená 21,1km, děkuji nechci!

Podotýkám, že tentokrát nerozhodnost ohledně oblečení nemá nic společného s přeplněnými skříněmi, laděním barev ani potřebou zdůvodnit si nákupy, mé pohnutky se týkají pouze blížícího se závodu.

V sobotu bylo pod mrakem asi 10°, na běh jsem si oblékla triko bez rukávů a lehkou bundu (proti větru) a byla jsem si celkem jistá, že mi (stejně jako poslední tři měsíce) bude zima. Překvapivě nebyla :) Už na druhém kilometru mi dokonce začalo být horko, na třetím to už nešlo vydržet tak jsem odepla rukávy. Po další půlhodině začalo foukat, tak jsem je skoro oblíkla zpátky, nicméně ten úkon mi přišel tak náročný, že jsem radši zrychlila a zimě utekla.... Jeden kilometr utéct jde, ale kdyby to bylo dalších 11?

S běháním jsem začínala v listopadu, podzimní a zimní bežecké outfity tak mám celkem zvládnuté, ale jaro mě zaskočilo. Opravdu nevím co v sobotu na sebe.. Podle teplot by mi asi stačilo tričko, ale co když bude pršet? Nebo foukat?

Týden před 1/2 maratonem - Díl 1.

2010-03-21T09:35:00.000-07:00

Dneska jsem měla v plánu poslední 10ku před půlmaratonem, v průběhu týdne už mě čekají jen kratší výběhy. Po fiasku z minulého týdne, kdy mi v tréninku docházely síly a těžkly nohy už od 4.km, jsem se docela bála....

V plánu bylo běžet první 2km pomaleji a pak mírně zrychlit na tempo plánované na závod, nakonec kdyžtak zrychlit. Tolik teorie... Ono se lehce řekne - držet tempo několik kilometrů, pak zrychlit o 10s, a zase držet tempo, ale jak to proboha udělat v reálu? Nevím jak vy, ale já s tím mám problém.

Ty první kilometry ještě šly, pak jsem se rozhodla zrychlit - ejhle, zrychlila jsem asi moc, nevadí, zpomalím, zpomalila jsem moc... to se ještě chvíli opakovalo, až jsem se na to vykašlala a dál běžela jakž tak stabilním tempem, nicméně rychlejším než jaké plánuju pro závod...

No, plánované závodní tempo, je v mém případě opravdu silný výraz... Chci doběhnout někded mezi 2:10 a 2:30, což je poměrně velký rozptyl (a je tudíž třeba ho interpretovat jako "chci doběhnout")... Kdykoliv jsem v tréninku tempo nějak výrazněji korigovala, vždycky to špatně dopadlo, takže v závodě asi poběžím hodně pocitově, hlavně doběhnout a pokusit se si to užít, že :)

Celkový pocit z desítky byl tentokrát skvělý - za 5.km jsem se zaradovala, že čtvrtinu půlmaratonu už mám za sebou a po sněhu už opravdu ani památky. Zato je na všech lesních cestách bláto, které (nikdy bych nevěřila, že něco takového řeknu) je snad ještě horší, po sněhu šlo ještě běhat tak, že to alespoň občas připomínalo běh, ale to bláto opravdu hrozně a pořád klouže a ještě špiní boty :)

I přes bahnité vložky se mi podařilo ke konci zrychlit a "finišovat".... Doběhla jsem za 1:00:15, před závodem naprostá spokojenost :)

Jarní rozcvička

2010-03-18T01:22:00.000-07:00

Tak jsme se dočkali, jaro o kousek předběhlo to svůj "astronomický limit", a do Prahy dorazilo již dnes. Nutno dodat, že za zimou a sněhem zaostalo jen o kousek, a že led se jara vytrvale držel až do konce.

Dnešní ranní výběh byl přesně takový jaký jsem si ho v minulých měsících představovala... vycházející sluníčko, nikde ani mráček, skoro bezvětří, teplota nad nulou. To se pak běhá úplně samo!

Tam, kde byl ještě v sobotu sníh a led, dnes ráno bylo bahno (které klouže skoro stejně jako led a navíc mi špiní boty), po sněhu jsem běžela jen pár metrů, asi abych si toho jara víc vážila... :).

Podobné ranní tréninky mě vždycky hrozně nabijí energií a neskutečně mě baví.. užívám si krásného rána a jen tak mimochodem si k tomu běžím... pětka pak uběhne jako nic - což se projevilo i na čase - 29min, a to jsem to vůbec nehnala...

P.S. Doufám, že se takhle krásně poběží i při půlmaratonu. A když ne, budou alespoň jiné zážitky... :)

Když to nejde....

2010-03-15T01:18:00.000-07:00

když se každý další krok zdá nemožný, když to prostě neběhá... Jak ten krok udělat, a další, a jak doběhnout?

O strastech svého sobotního tréninku jsem psala v minulém příspěvku. Jakožto začátečník mám za sebou relativně málo běhů a tudíž i relativně málo krizí (nevím jestli naštěstí nebo bohužel), a tak se mi i špatně překonávají. Sice si opakuju, že krize přejdou, zas se bude krásně běhat a bude sluníčko, ale dva týdny před 1/2maratonem tomu moje hlava příliš nevěří a dost o tom pochybuje.

Na druhou stranu jsem v sobotu přes všechny krize a strasti běžela "nad plán" daleko... takže očividně existuje způsob jak své tělo přemluvit k dalšímu kroku, a pak ještě jeden a další kilometr.

A co mi teda pomohlo?

- vzpomenout si na všechny předchozí tréninky (když to šlo předtím proč ne teď?)

- představa, že za dva týdny běžím 21km, a je to poslední možnost opravdu dlouhého běhu (teď mám v plánu jen kratší výběhy)

- vědomí, že chvíli takhle daleko nepoběžím, takže když mě budou druhý den bolet nohy, můžu se jen válet a odpočívat (nakonec jsem včera byla v posilovně a bazénu)

- vzpomněla jsem si na všechny kamarády, co mi hrozně věří a fandí mi. Těžko jim můžu teď říct, že to balím, protože foukalo :)

- opakovat si, že do cíle už je to jen 5km, 4km, 3km....

A co pomáhá vám?

P.S. Naopak zcela nedostačující motivací jsou myšlenky na jaro, vsugerovat si, že už bude krásně při běhu po ledu je nad moje síly :) Ale příští týden už určitě bude!

Konec dobrý všechno dobré....

2010-03-13T07:58:00.000-08:00

Sobota patří dlouhým běhům, já měla dneska v plánu 17, s tím, že když to poběží (neběželo) zkusím i víc...

Problémem se ukázalo počasí, je sice nad nulou, ale foukalo ze všech stran a chvílema poprchávalo. Přestože jsem měla spousty a spousty vrstev oblečení, byla mi chvílema zima, chvílema horko, pak zase zima. Ten vítr je fakt fuj :)

Jaro není nejen podle počasí, ale i podle povrchu, tam kde byl sníh dneska bylo bahno a tam kde byl led, byl dneska... led. Skoro 2km jsem běžela po ledu/sněhu (teda spíš tak podivně poskakovala), a moc se těšila zpátky na asfalt.

Vítr + bahno + sníh = totální vyčerpání už na 11km. Na 15km mě začala tlačit bota (tak jsem chvíli poskakovala na jedné noze v parku mezi psy a snažila se zjistit, v čem je problém), nešlo se rozeběhnout, nešlo nic.

Na 17km mě čekalo další překvapení - ztratila jsem mobil... Prostě najednou nebyl v kapse. Příští dva kiláky jsem přemýšlela jak budu volat operátorovi, blokovat číslo.... opravdu trénink snů, neběželo mi to vůbec, nakonec jsem se doploužila někam pod 19km a šla domu (ano, čtete dobře, šla! Poprvé jsem v tréninku vzdala a zbytek došla...).

Z domova jsem zavolala na své číslo, vzal to pán, co mobil našel v parku. Děkuji! Děkuji Děkuji!!!! Za chvíli už jsem si pro něj jela!

Trénink byl mizerný, průměr lehce pod 7min/km, zima, a vůůůbec mě to nebavilo. Asi běhám na sluníčko. Nebojte, už vím, že zase bude dobře, že to zase bude běhat a že si to příště užiju mnohem mnohem víc!

P.S. Nálezce je také běžec :) Ještě jednou díky a moc Vám za dva týdny budu držet palce!!!

Běžec nebo turista?

2010-03-11T03:04:00.000-08:00

Protože tři dny bez běhu si už neumím ani představit, zabalila jsem si do na dovolenou do Berlína běžecké boty i oblečení odpovídající předpovědi počasí (jak naivní) a vydala se vstříc turistickému dobrodružství s názvem "běh po cizím městě".

Před samotným během jsem si vyhledala optimální trasu - kousek po ulici, pak park a tím rovně až k Brandenburské bráně a zpět, odhadem 10km, pohodička. Mapa v kapse, jde se na věc.

Hned před hotelem jsem zjistila, jak moc jsem podcenila počasí, byla hrozná zima (po zkušenosti z Kbel mě ale hned tak nějaký rozmar počasí nerozhází, takže jsem samozřejmě pokračovala). Na ulicích skoro nikdo nebyl, první dva km z mírného kopečka, slunce vycházející nad Berlínem - krása.

Změna.... nevím kudy dál, měl přede mnou být park, ale není, poprvé vyndavám mapu, zorientuju se a běžím kamsi podél řeky. Hurá, už vidím vítezný sloup. Podle mapy (a hlavně mé paměti) by mělo stačit běžet pořád na východ, rovnou k cíli... Brzy se ukazuje, že udržet na cestičkách v neznámém parku směr je poměrně složitý úkol. Ostatní běžci již bezpochyby vědí, že nejsem místní, každou chvílí vyndavám mapu a za běhu se snažím o orientaci. Už běžím skoro hodinu, nevím kde jsem a rozhodně nevidím Brandenburskou bránu ani Reichstag... už už to chci vzdát, ale konečně se zorientuju v mapě a zjišťuju, že od brány jsem asi 200 m (za stromy nebyla vidět). Doběhnu do vysněného cíle a vydávám se zpět.... tentokrát mnohem příměji, konečně se jedná více o běžecký trénink než orientační běh.

Konečně doběhnu zpátky na Kurfürstendamm a čeká mě poslední km do hotelu. Zatímco v Praze bych asi normálně Pařížskou neběžela, v Berlíně si to jako turista náležitě užívám a kličkuju mezi chodci, v běžeckém trochu jako exot :D

P.S. Celkem 12 km - 6,5 tam a 5,5 zpátky....

Můj běžecký křest sněhem...

2010-03-06T23:27:00.000-08:00

Včera jsem za sněhu a větru běžela svůj první závod a zároveň svou první desítku v podmínkách, za kterých bych normálně v sobotu ani nevylezla z postele...

Klouzalo mi to už před barákem, autu to klouzalo velkou část cesty do Kbel, a já jsem si připadala jako čím dál tím větší magor, v čemž mě utvrzovali přátelé na telefonu, volající, aby se ujistili, že jsem zůstala doma a nikam se nepouštěla a vzápětí se omlouvající, že příště už mě určitě podpoří, ale čekat na mě v TOMHLE počasí se jim ani trochu nechce (naprosto je chápu, jejich podpora na dálku taky pomohla :))

START - vyběhla jsem spolu s ostatními jako by se nechumelilo, trošku to klouzalo, občas jsem někoho předběhla, občas někdo předběhl mě,... běžela jsem si ve svém tempu, úplně v pohodě, žádné závodní stresy... na 3.km jsem doběhla dva běžce, kterých jsem se držela až za kilometr 6., kde mě postihla menší krize a oni naopak výrazně chytili druhý dech (pánové, doufám, že osobák se povedl!!!).

I když přestalo sněžit, vítr byl opravdu nepříjemný a mám pocit, že mi sebral spoustu sil. Kolem 6km jsem najednou nemohla, prostě to nešlo, měla jsem pocit, že se úplně ploužím, a že to nikdy nedoběhnu. Doběhla jsem :D

CÍL - 1:04, takže žádný skvělý čas, daleko daleko za osobákem (viním z toho ty podmínky), ale je mi to úplně jedno. I přes tu krizi jsem druhou půlku zaběhla rychlejc než prvních 5k, což mě trochu zarazilo, ale dokážu s tím žít :). Uběhla jsem to, ani nevím jak, mám ze sebe radost...

Velká gratulace všem co ve Kbelích běželi! Doufám, že jste si to taky užili ;)

P.S.

Už nemůžu říkat, že se bojím na závody - včera jsem to zlomila.

Už nemůžu říkat, že neběhám když sněží a mrzne - včera jsem v takových podmínkách uběhla 10km

Už se nebojím, že budu poslední - běh jsem si užívala, bylo mi opravdu jedno, jestli jsem úplně na konci, uprostřed, nebo ve předu (čistě hypoteticky).

Už se nemůžu dočkat až zase poběžím závod :D

Kbely, nervy a já...

2010-03-05T11:53:00.001-08:00

Zítra ráno běžím svůj první závod.

Celý den jsem přemýšlela jestli zítra poběžím (když už jsem se přihlásila a mám natrénováno) nebo ne (sníh a mráz jsou pro mě dostatečnými strašáky). Rozhodnutí se měnilo úměrně intenzitě sněžení, každý sluneční paprsek ve mně vzbuzoval naději, že zítra bude jaro....

Momentálně jsem rozhodnutá běžet.... mám připravené věci, zkontrolovala jsem si, že jsem na seznamu, našla si jak se dostat na start, registrace v Sokolovně pro mě bude velkým dobrodružstvím! Také jsem absolutně nervózní, snad ani před státnicema to nebylo horší... Zatímco od státnic mě mohli vyhodit, teď se mi přece nic stát nemůže, nebo snad ano?

Můžu doběhnout poslední, to už jsem řešila několikrát.... I kdyby jo, nic se neděje, jsem na začátku slibné běžecké hobby kariéry, a mám nárok užít si závod až do jeho úplného konce.

Může mi být zima - ano, to je pravděpodobně, ale běháním se určitě zahřeju :)

Můžu se zranit - ano, ale to i při tréninku, není to argument proč nejít na závod

Dále můžu překonat svůj strach ze závodů, můžu se potkat s ostatními běžci, můžu si to skvěle užít, můžu si krásně zaběhat...

Uvidíme se zítra na startu!

P.S. Všem zítřejším spoluběžcům moc držím palce, ať vám závod/trénink/jiný sobotní program vyjdou přesně tak jak chcete!

Závodní strategie začátečníka

2010-03-03T02:26:00.000-08:00

Jak běžet závod? Moje začátečnická strategie je v podstatě jasná - doběhnout v limitu, pokud možno ne poslední. Ale s přibývajícími kilometry mám pocit, že mám na víc než jen "doběhnutí"...

V sobotu poběžím svůj první závod - Kbelskou desítku a protože na kilometry by to neměl být problém, přemýšlím jak rychle běžet, jak rozvrhnout síly apod.

Můj tréninkový venkovní osobák na 10ku je 57:30. Ve Kbelích bude vodič na 55:00. Mám se pokusit běžet na tenhle čas (podle mého velmi laického úsudku a odhadu vlastních možností je jeho zaběhnutí celkem reálné). Nebo mám rozběhnout na svůj pomalejší čas a pokud budou síly tak zkusit zrychlit a vodiče dohonit? Nebo vodiče neřešit a prostě si běžet?

P.S. Dilema rychlejšího nebo pomalejšího času budu pravděpodobně řešit i u půlmaratonu, tréninkový čás mám 2:13, takže budu ráda za každou radu zkušenějších :)

Začátečníkovo právo na (půl)maraton

2010-02-27T11:18:00.000-08:00

V rámci přípravy jsem v poslední době přečetla spoustu českých i zahraničních blogů, článků a jiných příspěvků. Mnohé z nich mě baví, motivují, pomáhají, ale některé mě občas naštvou... Do té poslední skupiny patří příspěvky většinou zkušených běžců s mnoha tisíci naběhanými kilometry a stovkami závodů, kteří se domnívají, že běžec začátečník nepatří na start 1/2 maratonu, natož pak maratonu....

Jsem tříapůlměsíční běžec začátečník přihlášený na 1/2maraton v Praze, tedy jednoznačně cílová skupina podobných příspěvků. Až dodnes jsem je nebrala příliš vážně, přečetla jsem si názor starších, respektovala ho a pokračovala. Ale dnes na 12.km jsem měla menší krizi a v tu chvíli se mi v hlavě tyhle články objevili... "Mají pravdu, co si chci dokázat... po 5 měsících 1/2maraton? Měla bych se radši soustředit na 5k možná 10k... mám problém už na 12, co jsem si proboha myslela, že to uběhnu?"

O kilometr zpátky jsem změnila názor. Já přece mám právo ten závod bežet! Přihlásila jsem se, trénuju a vím, že alespoň 18 uběhnu...Možná pomalu, možná budu poslední, možná kus dojdu, možná budu muset odstoupit. Musím to alespoň zkusit a dokázat, že to dotáhnu až do cíle....

Milí zkušení běžci! Obdivuji vaši vytrvalost, asi se nikdy nebudu pyšnit výkony jaké jste za ty roky podali vy. Opravdu klobouk dolu... Ale prosím, až budete psát své blogy, komentáře a příspěvky, uvědomte si, že někteří z nás začátečníku berou (půl)maratony jako splnění snu, splnění cíle, důkaz, že něco udělali správně, odměnu za všechny prodělané krize, neberte nám právo se jich účastnit. Nechte to rozhodnutí na nás, možná naivních a nepřipravených, ale odhodlaných! Třeba vás příjemně překvapíme :)

P.S. Já jsem si svůj sen splnila dneska.... po té krizi na 12km jsem nakonec uběhla 21.1km, poprvé v životě. Zvládla jsem to! Vyhrála jsem sama nad sebou, takže bez ohledu na čas - jsem vítěz :)

A někdy je proti nám všechno...

2010-02-26T01:59:00.000-08:00

Tento příspěvek je odpovědí na poslední příspěvek Peggy.

Milá Peggy,

ani ty v tom nejsi sama :) Někdy je proti mě, tobě i všem ostatním běžcům nejen čas, ale i všechno ostatní. Nachlazení, špatné počasí, tma.... Asi jsou běžci, kteří běhají bez ohledu na tyto nepřízně, mají i můj obdiv. Moje nadávání na nedostatek času asi budou brát jako hledání výmluv, proč neběhat. Ale to není pravda, já chci běhat, ale někdy prostě nemůžu...

A i když jsou důvody mého neběhání objektivní, mívám výčitky. Měla jsem je když jsem ležela doma s chřipkou. Zbytek rodiny nechápal, proč někdo, kdo sotva přejde byt trvá na tom, že jde běhat, protože "podle tréninku musí". Měla jsem je i když jsem šla večer do divadla a nestíhala běh před (naprostý souhlas s Peggy, že zkulturnění se po běhu taky chvíli zabere) ani po. Mám je když je "už středa" a počet naběhaných kilometrů je skoro 0.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem rozhodnutá s tím něco udělat. Ale ne s časem a nepřízní osudu, budu bojovat s těma výčitkama. Běhám, protože mě to baví, nabíjí energií. Ano, mám své běžecké cíle (maraton na podzim) a tréninkový plán. Uvědomuji si, že uběhnout maraton nejde jen tak, že jsou za tím hodiny a hodiny tréninku, odříkání a překonávání se. Ale kde je hranice? Opravdu musímě běhat za každou cenu? Sama za sebe říkám, ne! Nechci, aby se běhání stalo povinností.

Přece neběhám kvůli počtu kilometrů, minut, závodů... Tohle všechno mě motivuje když jsem na dně, dodává mi to energii, ale není to ten pravý důvod proč znovu a znovu obouvám běžecké boty a vybíhám.

Někdy je hůř, ale zas bude líp... Den blbec skončí, krize odejde. Vím to. Za svůj kraťoučký běžecký život jsem pár krizí měla, ale překonala jsem je, a to i díky tvému blogu Peggy. Možná si tenhle týden neuběhla kolik si chtěla, ale mě si svým článkem dodala kuráž bojovat! Díky. Díky tobě i všem ostatním, kteří píší, komentují a hlavně běhají. Dávají tak nám všem ostatním vědět, že v tom nejsme sami.

P.S. Před rokem jsem za každou cenu chtěla vyhrát squashový zápas, ignorovala jsem píchání v koleni. To přece překonám! Nevím jestli jsem vyhrála, ale z kurtu jsem jela taxíkem rovnou do nemocnice s natrženými vazy. Přes měsíc jsem nemohla vůbec nic... Stálo to za to?

Běhání? Nemám čas....

2010-02-23T03:29:00.000-08:00

Při čtení různých běžeckých článků a blogů (stejně jako já) lehce nabudete dojmu, že běžci mají delší den/víkend/týden. Tréninky několikrát týdně, na dlouhé trasy + další sporty ve "volných" chvílích. Taky bych chtěla! Ale, nemám čas. A není to výmluva.

Tenhle týden mám kromě práce, každý večer "něco" (+ noční sledování olympiády). Na každé večerní (nicméně rovnou po práci) "něco" se hrozně moc těším, ale má to jeden háček. Kde mám vzít čas na běhání?

Ranní ptáče dál doskáče (tedy doběhne). Možná ne dál, ale alespoň někam doběhne. Teď teprve přišel čas na výmluvy - je tma, je zima, jsem unavená po včerejšku, ráno ven prostě v únoru běhat nepůjdu. Běžecká část mého já namítá, že ráno klidně můžu jít na pás. Výmluva na zimu a tmu najednou neobstojí. Ale pořád jsem unavená :) Navíc po ránu nemám dost času, posilovna otvírá v 7 - běh, sprcha a cesta do práce přes kus Prahy.

Sice lepší něco nežli nic, ale jak mám proboha dodržet tréninkový plán. Jak všichni dodržujete tréninkový plán??? Běháte v noci? Nespíte? Odcházíte z akcí dřív, protože ráno jdete běhat?

Asi jsem jednou nohou v běžeckém světě a tou druhou v tom starém neběžeckém. Ani jednoho z nich se nechci vzdávat.

utekla jsem KRIZI

2010-02-22T02:39:00.000-08:00

zatímco minulý týden mě krize honila a dohonila, o víkendu se mi podařilo jí utéct, a dokonce si vypracovat slušný náskok.

Díky velmi nabitému programu jsem se běhat dostala až v neděli, už ráno, ve stavu odpovídajícímu pátečnímu a sobotnímu ponocování (kamarádi argument "jdu ráno běhat" příliš neuznávají a není pro ně důvodem pustit mě domů spát).
Venku svítilo sluníčko (po několika týdnech), neklepala jsem se zimou (po několika měsících) a sníh s ledem začaly tát (po neskutečně dlouhé době), čímž pro mě začalo jaro a běžecká sezóna. Při samotném běhu jsem si sice tento fakt, zejména při opatrném našlapování na občasných ledových plotnách) musela vsugerovávat, nutno dodat, že vcelku úspěšně, protože jsem nakonec uběhla 18.5 km, a to bez větších krizí. Hurá, motivace je opět tady - nevzdám to, budu dál běhat!

Překonávání kilometrů je jedna věc, překonání sama sebe druhá. V rámci protikrizových opatření jsem ale dokázala i to. Přihlásila jsem se totiž na Kbelskou desítku! Pro mě je zapsání se na méně masový závod než PIM životním krokem (viz můj blog z 28.1.), a další důvod k radosti.

Poslední krok k pokoření krize spočíval v připomenutí si, kolik už toho mám odběháno, (odplazeno, odfuněno, odpásováno apod.). Výsledek? Jsem na sebe hrdá a je třeba se odměnit.
Vymyslet jak, nebylo příliš náročné... přece jenom jsem holka :), takže hurá na nákupy pro jarní běžecké oblečky. Už se nemůžu dočkat až se v tom novém tričku proběhnu.

doběhla mě KRIZE

2010-02-19T01:15:00.000-08:00

A je to tady... konec euforie, zrychlování, prodlužování tras... mám krizi. A nevím jak z ní ven.
Začalo to nenápadně,... došla jsem do posilovny, zapla pás, rozběhla se a po kilometru se mi hlavě začaly objevovat myšlenky typu "mám já tohle zapotřebí", "jako blbec běhám a běhám a výsledky nikde", "je teprve pondělí, to budu muset ještě nejmíň dvakrát trénovat". Podobné úvahy mě zaměstnaly na další půl hodiny a běh na pásu mi tak poměrně rychle utíkal. Běžela jsem něco přes hodinu. Splněno, žádná radost. Proč bych se taky měla radovat z 11km, to už je rutina, vím, že je uběhnu. Vím, že je klidně uběhnu několikrát za týden.

O dva dny později se scénář opakoval. Venku šedo, hnusně, sníh. Já si opět připadám jak blbec, že běhám uvnitř na páse a tak se v podstatě nehýbu z místa. Naopak výrazný pokrok zaznamenaly mé negativní myšlenky "proč mě to nebaví? Nemám se na ten 1/2 maraton vykašlat? Přece nebudu dělat něco co mě otravuje". Podobné pocity asi měly i moje nohy,protože najednou běhají mnohem pomaleji (spíš se plouží), bolí a očividně se jim nechce.

Dneska ráno jsem si odběhla dalších 6km, u hokeje to docela utíkalo, ale psychicky pořád žádná sláva. Mou noční můrou se stává neděle, kdy mě čeká "dlouhý" běh a už z té představy, že "zase poběžím 18km" je mi špatně. Není to lenost, ale rutina, nuda.

Nevím jak z krize ven. Přestat na chvíli běhat? Co když se pak už k běhání nevrátím. Přece jenom chci 1/2maraton uběhnout (poslední zbytky motivace, momentálně zahrabané za kupou pochybností), tak se nechci na trénink vykašlat úplně :( Držte mi palce.

(běžecká) zkušební doba aneb jak to všechno začalo...

2010-02-16T05:19:00.000-08:00

Bylo nebylo jedno nenovoroční předsevzetí. V listopadu jsem se u příležitosti změny práce rozhodla, že je čas na změnu i v jiných oblastech, takže... více sportu, zdravější strava, méně kil. A tak jsem v polovině listopadu z botníku kromě lodiček vyndala běžecké boty a vyběhla. Ten první "běh" trval stejně dlouho jako cesta do nové kanceláře - asi půl hodiny. Něco kolem 4km a odhodlání vydržet. Dneska mi v práci končí zkušebka a tak mám potřebu bilancovat.

Takže, dám běhání výpověď nebo u něj zůstanu?

Za ty tři měsíce jsem proběhala jeden pracovní týden (42hod), jsem bohatší o 387km a chudší o pár kilo. Párkrát jsem si vzala od běhu dovolenou a jednou byla na nemocenské. Rozpracovala jsem projekt 1/2maratonu (deadline 27.3.), který mi zabírá většinu času, přesčasy trávím plaváním nebo posilovnou.

Stává se ze mě runholic, když dva dny neběhám, cítím se nesvá.
Ne, nebaví mě to vždycky, někdy to bolí, někdy vyčerpává a někdy se na to chci vykašlat.
Na druhou stranu mám radost kdykoliv doběhnu, jsem na sebe hrdá kdykoliv běžím dále/rychleji. Objevuji nové a nové výzvy, překonávám sama sebe.

Kdybych si napsala pro a proti, tak těch pro bude určitě víc. A tak se výpověď nekoná, běhám dál, na dobu neurčitou.

Neumím chodit, a přesto běhám

2010-02-11T02:21:00.000-08:00

(tentokrát ne tak úplně o tréninku)

Až do nedávna jsem věřila, že s chozením nemám problém. Vždyť přece chodím do kina, do práce, s někým, za někým, někam i pro něco. Tento týden mám nový poznatek, NEUMÍM chodit po chodníku, tedy po té vrstvě ledu, pod kterou chodník ještě nedávno býval.
Šla jsem běhat, přejdu ulici, a bum... natáhnu se jak dlouhá tak široká hned vedle rozbitých vajíček (zřejmě tedy nejsem sama, kdo takhle skončil). Kolemjdoucí nechápou jak je možné, že neumím chodit a válím se po zemi. Já nechápu, proč se válím po zemi, když jsem vybavena zimní obuví a ještě před pěti minutama bych přísahala, že na ledu zvládnu i běh na podpatcích.

Schopnost chodit v tomto případě naštěstí nesouvisí se schopností běhat :D Po sebrání se ze země, jsem svá odřená kolena přiměla odběhnout desítku :), která narozdíl od prosté chůze vůbec ale vůbec "nebolela".

Trocha běhu neuškodí...

2010-02-09T01:05:00.000-08:00

Ať už byl důvod jakýkoliv (viz můj včerejší příspěvek :)), včera jsem zvítězila nad rýmou a sebou sam a došla až do fitka.

V očekávání krize jsem si vybrala můj nejoblíbenější playlist a rozběhla se...
Po prvních 2km jsem to chtěla zabalit, ale zdálo se mi nesmyslné odcházet po 13min, po 4km mě to pořád nějak neběželo, ale rozhodla jsem se uběhnout alespoň tu pětku.
Po 5km mě to najednou začalo bavit, metodou "ještě jedna písnička" jsem nakonec uběhla něco přes 10kilometrů, v pro mě celkem standardním čase.
Z mé strany naprostá spokojenost.

Nemůžu říct, že by mě běhání zázračně vyléčilo. Do rána nezmizela ani rýma, ani nakřáplost hlasu. Na druhou stranu se mi rozhodně nepřitížilo a radost z uběhnutých 10km za to určitě stála.

Běhání, běhání je lék?

2010-02-08T01:31:00.000-08:00

Čaj a postel u mě momentálně zcela vyhrávají nad běháním...
Dneska je mi líp, hrozně moc bych chtěla vyběhnout, odkládání běhu "na zítra" mě štve. Proč vlastně?

a) Věřím, že běhání mi pomůže. Nebo, alespoň neuškodí.
Názory se různí, konzultace s kamarády běžci (i neběžci) mi hlavu spíše zamotaly. Hlavní problém vidím v tom, že běžet a zároveň dýchat mému rýmou zužovanému tělu připadalo celý víkend absolutně nereálné.

b) Stala jsem se závislou na tréninkovém plánu
Méně preferovaná, ale pravděpodobnější varianta. Pocit, že nedodržuju plán mě ničí. Co když kvůli výpadku nedoběhnu závod? Co když už "nikdy" nepůjdu běhat? Co když... Podobné pocity mě včera donutily vstát z postele, oblíknout se, zabalit si věci na běhání a u dveří si to rozmyslet, tašku do fitka odložit a vrátit se poslušně do postele (celý postup jsem dvakrát zopakovala, se stejným výsledkem).

c) Stala jsem se závislou na běhání
Moje nejmilejší varianta (méně pravděpodobná). Znamenala by, že bez běhání nemůžu být, vydržím u něj a bude to láska na celý život.

P.S. Dneska večer se zkusím proběhnout, tak uvidíme, která varianta zvítězí ;)

Magická hranice 3 měsíců

2010-02-04T02:18:00.000-08:00

První dva měsíce jsem nemohla běžet rychleji než 7min/km ať jsem se snažila jakkoliv (i při intervalovém tréninku byla moje rychlost v "rychlých" pasážích šnečí), ani venku ani na běhátku, kde mi při zvýšení rychlosti na požadovaný stupeň začal po půl minutě docházet dech, píchalo mě v boku a vůbec mi mé tělo dávalo jasně najevo, že mám zpomalit, pokuď možno teď! Průměrná rychlost byla konstantní za každého počasí, na každém terénu. Tak jsem se smířila s tím, že tímto tempem asi budu běhat navěky.

Ale poslední dva týdny... změna... prostě běžím jak daleko chci a podle času evidentně zrychluju. A jde to, samo od sebe, tak nějak přirozeně. Nic mě nebolí, nikde nepíchá, neomdlévám, jen si to užívám.

Míru zlepšení jsem si přitom uvědomila až po včerejším běhu, kdy jsem přestože mi tenhle týden není nejlíp, trochu mě bolí v krku, trochu kašlu, zašla "lehce zatrénovat" do fitka. Cíl byl alespoň 5km, s tím, že když to nepůjde, tak to nepůjde a půjdu domů.

Po prvních deseti minutách jsem to opravdu chtěla zabalit, ale rozhodla jsem se uběhnout alespoň pětku, a přidala rychlost, abych už to měla za sebou. Po sedmém kilometru jsem zjistila, že běžím opravdu rychle, že by z toho mohl být dobrý čas na desítku, pustila jsem si do sluchátek svůj "power song" a ještě zvýšila rychlost.
Výsledkem je 10km za 1:01:15 a osobák. Nejsem si jistá, že bych se venku přinutila běžet takhle rychle. Na druhou stranu teď vím, že jsem toho fyzicky schopná - moc tomu zatím nevěřím, ale budiž.

O svém momentálním nadšení z vlastních výkonů radši píšu před sobotním během (plán 16,5 km), co kdyby se tak nedařilo... ;)

Ať se vám krásně běhá...

2km nad plán, 3km od cíle...

2010-02-01T01:47:00.000-08:00

Od pátku vím, že nic není nemožné, a že pravidelný trénink nese své ovoce... uběhla jsem 18km, čas 1hod 55, osobák na desítku, spoustu spálených kalorií a úžasný pocit z toho, kam se za necelé tři měsíce moje běhání posunulo.

Podle tréninkového plánu jsem měla v pátek uběhnout 16km (můj nejdelší běh všech dob!), počítala jsem s časem kolem dvou hodin a doufala, že to nějak přežiju až dokonce.
Po hodině jsem měla splněno 9km, bylo mi skvěle a tušila jsem, že naplánovanou trasu dokončím. Po hodině a půl jsem už byla jen asi kilometr od cíle a za chvíli ...16km odběhnuto, ale nechtělo se mi přestat, pořád jsem měla spoustu energii a pocit, že bych klidně běžela ještě několik hodin. Skončila jsem u 18 km, dva kilometry nad plán a jen tři od půlmaratonu! Hurá!

Když jsem v listopadu (opět) začala běhat, tak mě pocity euforie a vítězství zaplavovaly při jakémkoliv běhu nad 5km. Můj cíl byl v té době poměrně jasný - uběhnout alespoň 10km, shodit pár kilo a zlepšit si kondičku. Půlmaratony, maratony a podobné věci mě nechávaly úplně v klidu.

Posledních pár týdnů mě pro změnu nechává v klidu uběhnutí oněch vysněných 10km, půlmaraton je realita, někdy na podzim chci zvládnout i ten maraton...

Pokud někdo s běháním teprve začínáte a máte stejné pocity jako já před pár měsíci, tak vydržte :) Třeba se na podzim sejdeme na nějakém maratonu.

Není důležité vyhrát, ale....

2010-01-28T05:13:00.000-08:00

stejně se asi nezúčastním žádného běžeckého závodu kromě plánovaného půlmaratonu, na kterém se snad ztratím v davu.

Vím, že nemusím, že s běháním v parku (vlastní tempo, vlastní trasa, sluchátka na uších) si svým způsobem vystačím. Ale jsem celkem soutěživý typ, a soutěžní adrenalin mě láká.

Vím, že všichni s během někdy začínali, a že se nic nestane, když nezaběhnu světový rekord, ale jsem soutěživý typ, a nerada bych byla poslední. Představa, že v cíli všichni čekají, jestli doběhnu, mě děsí (skutečnost pravděpodobně bude úplně jiná - vetšina běžců pro mé výsledky určitě bude mít větší pochopení než já sama).
Trochu mě straší i fakt, že nevím jak to na menších závodech chodí. Kdy, kde, jak se mám registrovat. Najdu v neznámém městě start? Všichni se budou znát, já nebudu znát nikoho.... atd. atd.

Vím, že v březnu mě čeká půlmaraton a chtěla bych si "závodění" zkusit někde nanečisto,... poctivě sleduju termínovku, vybírám si potenciální běhy, prohlížím trasy, poznamenávám si kdy a kde běh je, a v den D si nazuju běžecké boty a ... jdu se do parku proběhnout.

Nevím, jestli si zazávodím před půlmaratonem, nevím, jestli se vůbec někdy odhodlám, ale doufám, doufám, že jednou najdu tu odvahu říct si, jsem začátečník, ale přesto běžec, takže na start patřím .

Motivace vítězí nad zimou...

2010-01-27T07:28:00.000-08:00

Mojí původní motivací pro běhání bylo shodit pár kilo. Z obavy (podle mých zkušeností oprávněné), že to nebude stačit, jsem se v prosinci přihlásila na svůj první půlmaraton (správně hádáte, že to bude PIM půlmaraton v Praze) a začala trénovat, nutno dodat, že skoro od nuly. A jak na tom zatím jsem?

Prozatimní lednová bilance - 100 km, a to leden ještě není u konce.. Průměrný čas 6:30 min/km, což odpovídá rychlosti kočky. Což vůbec není špatné, no řekněte, která holka by při běhání nechtěla být označena za kočku ;-)

V pátek mě čeká pro mě nepředstavitelných 16 km... tak mi držte palce.